Oddělení bicích nástrojů a cimbálu je mimořádně aktivní. Kromě sólových hráčů na bicí a cimbál sem totiž patří bubenický orchestr Ivo Samiece a cimbálová muzika Romana Kubaly, která zároveň stojí jednou nohou i ve smyčcovém oddělení.
Bicí sekce, ve které vyučují dva pedagogové, je vybavena širokou paletou nástrojů od perkusí po různé bubny. Základní výuka probíhá na bicí soupravu, kterou tvoří velký a malý buben, činely, stojany, hi-hat a další perkuse – kravské zvonce, různá chřestidla, tamburíny a woodblocky. A pedagog a vedoucí bubenického orchestru Ivo Samiec doplňuje: „Žáci se učí hrát jak paličkami, tak čistě dlaněmi nebo prsy (djembe, bonga, konga). Paličky jsou buď celé dřevěné nebo s plstěnou hlavičkou paličky, pomocí nichž se hraje na tympány.“
Výuka hry na bicí začíná rozcvičkami. „Hrajeme etudy na malý buben, kde se cvičí elementární technika – různé druhy úderů (tlačené, odražené). Hra na malý buben je základem celé výuky. Při hře na malý buben nabude žák techniku držení paliček, kterou potřebuje při hře na ostatních bicích nástrojích. Potom se přechází na koordinační cvičení na bicí soupravu, kde postupně koordinujeme dvě, tři, až všechny čtyři končetiny.“ Vysvětluje průběh hodiny Ivo Samiec a dodává: „Výuku doplňujeme o skladby. Hrajeme covery známých světových kapel, které máme napsané do not a hrajeme je s nahrávkami. Přecházíme taky na melodické nástroje, jako marimbu, a hrajeme písničky, etudy, sólové skladby. Pro bicí soupravy máme sólové skladby nebo doprovázíme orchestrální skladby.“
Žáci oddělení bicích mají poněkud ztížené podmínky, pokud jde o domácí cvičení. Ivo k tomu říká: „každý samozřejmě nemůže mít doma bicí soupravu. Výhodu mají ti, kteří mohou využít půdu, suchý sklep nebo garáž.“ Alternativou je využití elektrických bicích.
Pro bicí nástroje existují sólové noty i orchestrální partitury, ale velkou roli u nich hraje i schopnost improvizace. „Bubeníci se učí improvizovat, aby se naučili doprovodit jakékoli hudební žánry od jazzu, rocku, popu přes metal po folklor.“
Bicí oddělení se na veřejnosti často prezentuje vystoupeními bubenického orchestru vedeného Ivo Samiecem BORIS. Orchestr sice letos oslavil 20. výročí, ale při ZUŠ působí až od roku 2020. Orchestr se skládá z žáků školy i bubenických nadšenců všech věkových kategorií. Ivo o svém orchestru říká: „BORIS a jeho tvorbu lze těžko žánrově zařadit, neboť jeho repertoár je sestaven z často netradičních nástrojů a rytmů z téměř všech koutů světa. V repertoáru tak můžete narazit na sambu, bosa novu, chachu a další rytmy Latinské Ameriky. Také rytmy západní Afriky, tradiční japonské rytmy či pochodové patterny evropských souborů jsou inspirací při tvorbě nových skladeb.“
Boris se prezentuje autorskými skladbami svého vedoucího a k jeho originálnímu zvuku přispívají i nástroje. „Používáme bicí nástroje, ale nebráníme se jakémukoliv rozšíření o jiné hudební i nehudební nástroje. V BORISu se již recykloval i ‘hrncofon’, valcha, elektrikářský ‘husí krk’ či originální nástroj sestavený z odpadových trubek,“ dodává Ivo.
Oddělení ale v kolektivním předmětu „bubenický orchestr“ nabízí zkušenost souborového hraní i pro žáky ostatních oddělení, které využívají především žáci klavírního oddělení. Ivo o výuce předmětu říká: „V bubenickém orchestru hrajeme zejména na africké bubny, kterých máme arzenál, abychom mohli všichni sedět v kroužku a každý měl svůj buben. Samozřejmě pracujeme hlavně na souhře.“
Absolventi bubenického oddělení nachází uplatnění v hudebních skupinách jakýchkoli žánrů a stylů. Řada žáků již při studiu hraje v kapelách nebo doprovází školní orchestry. Ve studiu hry na bicí je možné pokračovat na konzervatoři.
Součástí oddělení bicích jsou i cimbál a velmi oblíbené cimbálové muziky, které vyučuje Roman Kubala. Muziky se dělí na tři podle věku žáků na nejmladší, mladší a starší. „Cimbálovka stojí na pomezí individuálního a skupinového umění. Při počtu kolem 10 lidí se nikam neschováte a máte individuální zodpovědnost,“ říká vedoucí Kubala, i když dodává, že: „se v souboru může významně uplatnit i méně zdatný instrumentalista.“
Cimbálová muzika se skládá z několika postů. „Nejdůležitějšími jsou primáš, hrající a zdobící hlavní melodii, musí být technicky velice zdatný, tercáš, vykonávající totéž na druhém hlase, navíc musí velice vnímat probíhající harmonii a té se podřizovat, pak cimbálista, který musí umět skloubit melodii s přesným rytmem a hraním akordů, kontráši, kteří hrají akordický doprovod na několik způsobů, musí být velmi vytrvalí a odolní, mít harmonickou paměť. Další nepostradatelným členem je basista, který musí být rytmicky neomylný, zvládnout basové chody dle vlastní invence a mít schopnost pracovat s tempem,“ říká Kubala. Další hráči pak zmíněné posty zdvojují, může se přidat také klarinet či příčná a zobcová flétna. Samozřejmostí je sólový a sborový zpěv.
Stejně jako hra v jiných souborech i cimbálová muzika přináší žákům důležité zážitky a zkušenosti. Roman Kubala o nich hovoří takto: „hraní v cimbálové muzice dětem přináší možnost společné tvůrčí práce na společných cílech, což jsou nácviky písní a příprava vystoupení, vytváření dlouhodobého repertoáru a poznávání specifik jednotlivých folklórních oblastí.“
Kubala vysvětluje, že „si děti zautomatizují technické dovednosti a naučí se vnímat souběžně probíhající tanec. Vlastně cvičí, aniž by o tom věděly. Spolupodílejí se na dramaturgii vystoupení a poznávají, že cesta k osvojení písně vede přes nutné opakování a práci na detailech. Proto jsou pro nás pravidelné zkoušky důležitější než samotná vystoupení, tam se totiž vše tvoří, vzniká progres, zážitek z nového.“
A k zodpovědnosti každého člena souboru dodává: „Nemluvě o tom, že se děti musejí samy postarat o přípravu a organizaci: nachystat nástroje, připravit stojany, noty, vyčistit kroj, přijít včas… Posiluje se tím také socializační role společných setkávání a zodpovědnost za společný výsledek.“
O hru v cimbálové muzice je mezi žáky velký zájem. Kubala k tomu uvádí, že „díky silnému folklornímu zázemí na Opavsku a povinnosti souborové hry na ZUŠ není o nové členy nouze.“ Hrozí pouze odchod klíčových, nezdvojených hráčů na basu, cimbál a primáše.
Cimbálová muzika úzce spolupracuje se Střediskem volného času a jeho dětským folklorním souborem Úsměv, který doprovází ve dvou věkových kategoriích. Kubala říká, že „spolupráce je soustavná, relativně volná a hlavně přirozená z podstaty věci. Soubory zkouší společně především před vystoupeními nebo při nácviku nového tance. Společně pak soubory absolvují i většinu zájezdů a mnohé děti, které hrají i tančí a naopak.“
Vystupování vyžaduje pečlivou přípravu, především u děvčat, i co se týče oblékání a česání. Samozřejmostí je lidový kroj, „na který si občas musí některý chlapec zvykat.“
Nedílnou součástí hraní v cimbálové muzice je zájezdová činnost, účast na festivalech, vystoupeních, folklorních pořadech, výchovných koncertech, soutěžích a pořadech folklorního kalendáře. Kubala uvádí: „Asi bychom je těžko hledali v Opavě prostor, kde jsme ještě nehráli. Zahraniční pravidelné zájezdy směřují většinou na folklóru zaslíbený Balkán, kde zvlášť oblíbenou destinací je Chorvatsko. Vloni jsme ovšem zamířili na Taiwan, odkud jsme si přivezli nezapomenutelné zážitky a zkušenosti. Pravidelná výměna se uskutečňuje také s polskou Ratiboří.“
Kubala ještě na závěr zdůrazňuje, že „vše skvěle funguje díky žákům, rodičům, kolegyním ze smyčcového oddělení a podpoře vedení ZUŠ.“